Historie
Zde si můžete přečíst stručnou historii Česka.
Historie:
První doložené osídlení Českých zemí se datuje do let 700 000 – 600 000 let př.n.l.. Dále je dokázáno působení „lovců mamutů“ v moravských lokalitách 26000-22000 let př.n.l. V čele s Mamutíkem, Veverčákem a Kopčemem tito významně přispěli ke snížení populace mamutů ve střední Evropě. Díky absenci psaných dokumentů se lze dále jen domnívat, že se během stěhování národů v České kotlině usadili Slované. Postupně vytlačili či asimilovali germánské kmeny a dlouho se pošťuchovali ze sousedními agresivnějšími Avary. Jakýsi francký kupčí Sámo nakonec sjednotil v sedmém století Slovany, Avary rychle porazil a založil říši, jež se okamžitě po jeho smrti opět rozpadla.
Od třicátých let 9. století vzniká na dolním toku Moravy útvar s názvem Velkomoravská říše. Jeden z jejich vládců Rostislav si od Byzancie nechává zaslat křesťanskou misi v počtu dvou lidí – Cyrila a Metoděje. Tito nelení, tvoří umělý slovanský jazyk „staroslověnštinu“, písmo „hlaholici“ a překládají z nesrozumitelné latiny Nový zákon, za což jsou později bůhvíproč prohlášeni za svaté.
Další období je spojeno se jmény jako Bořivoj, Ludmila, Boleslav či Václav a mnoha vraždami na objednávku, založením Prahy a vznikem prvních církevních staveb.
V roce 1002 dává Svatá říše římská Čechy jako říšské léno jakémusi Vladivojovi, čímž vzniká zajímavá tradice zasahování císařů do českých záležitostí. Prvním českým králem se stává v roce 1085 Vratislav II. a nastává éra bouřlivého stavebnictví, zakládání biskupství až Přemysl Otakar I. roku 1198 obdržel královský titul a posléze mu v roce 1212 vydal římský a sicilský král Friedrich II. listinu, zvanou Zlatá bula sicilská. Její text upravoval poměr českého státu k Svaté říši římské. Český panovník získal definitivně královskou hodnost, Čechy se z knížectví staly královstvím a zároveň nejpřednějším útvarem v rámci Římské říše.
Ve 13. století přibývá do Čech početný proud německých kolonistů. Přinášejí nové technologie, blutwursty a narušují jednolité slovanské osídlení. Za zmínku v této době stojí král Přemysl Otakar II., král železný a zlatý 1253 – 1278, pološílený válečník, po jehož smrti na Moravském poli dochází v krátké době k vymření Přemyslovců po meči. K moci se dostávají Lucemburkové a zejména Karel IV. 1346 – 1378, mimořádně inteligentní jedinec, alkoholik a ekonom, hovořící řadou jazyků. Stává se Římským císařem. Za jeho éry se mohutně staví, právně se stvrzuje existence Českého království a vůbec dochází k obrovskému boomu. Po jeho smrti se křivka prosperity opět stáčí dolů. Na konci 14. století zasahuje České země mohutná morová epidemie. V době zmatku a úpadku se lidé začínají tázat po příčinách neštěstí. Někteří ho vidí v absolutním úpadku církve, což dokumentuje např. trojpapežství.
Do té doby nepříliš známý, ale přesto populární kazatel z pražské Betlémské kaple – Jan Hus, nakažený myšlenkami jistého Johna Wyclifa začíná hlasitě upozorňovat na zhůvěřilosti matičky církve a požadovat (jaká drzost!!) nápravu. Ukřivdění vysocí církevní hodnostáři, pozvali Husa na přátelský banket do švýcarské Kostnice. Hus však byl neúplatný, nepřežíral se, děvky ho nezajímaly a navíc pohrozil, že všechno co viděl, doma řekne. Na to byl promptně v inkvizičním procesu odsouzen a upálen.
Jeho příznivci se přejmenovali na husity a rozpoutali protikatolické peklo ve jménu revoluce. Vyhnali německé i české katolíky, drancovali kostely, zabírali majetky a snažili se prosadit na svou dobu poměrně moderní myšlenky. Vyděšená Evropa se pokusila husity uklidnit řadou vojenských výprav. Nepočetné houfy chuďasů se zcela proti duchu tradic uchýlily za své žebřiňáky a nerytířsky svými cepy rozbíjely zakované hlavy. Tyto vojenské finesy, společně s například masovým nasazením palných zbraní, vymyslel bodrý jednooký stařík jménem Jan Žižka. Válčení na stará kolena ho ohromně bavilo, slušně vyprovodil ze země všech 5 křížových výprav, které byly na Čechy svolány a spokojeně zemřel sešlostí věkem.
Po mnoha letech válčení však celá země zpustla a zchudla, navíc se i prvotní ideje vykládaly všelijak, takže po lesích souložily celé komuny nahých věřících a vůbec vládl zmatek, což vedlo k nesmělému volání po míru. Elitní husitští válečníci byli proti, načež byli vybiti méně elitními husitskými válečníky v bitvě u Lipan.
Nějaký čas se kromě růstu vlivu Habsburků a třenic mezi vyznavači různých vyznání nic zásadního nedělo, až se v 17. století české stavy současně s vypuknutím 30ti leté války postavily císaři. A protože Češi vždy více žvaní než konají, rozdrtil císař jejich špatně placené a demoralizované vojsko v bitvě na Bílé hoře. Následovala monstrózní podívaná v Praze, kdy se popravovali páni a vyháněly dámy, konfiskoval majetek a násilně se rekatolizovalo.
Díky tomu se zvedla velká vlna emigrace, kdy velká část inteligence odešla do zahraničí. S nimi například i podivný mužík v černém, se slabikářem pod paží a jménem Komenský. Následovalo obvyklé období temna. Konfiskace, útlak, nevolníci, atd. V této fázi je možno úspěšně čerpat spíš z historie Rakouska-Uherska, takže se nebudeme opakovat. Důležité jsou snad jen určité reformy praktikované Marií Terezií a jejím synem Josefem II. v 18. století.
Počátek 19. století sebou přinesl jednak napoleonské války v našich zemích, jednak jakési vzpomínky na myšlenku Českého národa. V roce 1848 došlo k bouřím a protestům nejen v Čechách. Rakouská vojska pružně zasáhla, stěžoválky uklidila do vězení a vyhnanství a nastolila strašlivý tzv. Bachův absolutismus, který proměnil České země v jednu z nejprůmyslovějších oblastí ve střední Evropě.
Touhu po vlastním sebeurčení přiblížila až I. Světová válka. Češi všemožně švejkovali a hromadně dezertovali, čímž komplikovali Rakousku-Uhersku jeho válečné úsilí. Kupodivu řada švejků prokázala obrovskou odvahu, když v Rusku vytvořila československé legie. Tyto vojenské útvary prošly celým Ruskem zmítaném občanskou válkou a chaosem a jako jedny z mála v této oblasti byly schopny bojovat a vítězit, vedeny zejména pudem sebezáchovy. I díky nim a snaze českých exilových politiků vznikl roku 1918 samostatný Československý stát, zahrnující i malý kousek Ukrajiny. Prvním prezidentem se stal seriózní starý pán Tomáš G. Masaryk. Dochází k velkému rozvoji krajiny a přílivu investic na Slovensko.
S nástupem Adolfa Hitlera k moci v Německu dochází k silným nacionálním bouřím v příhraničních oblastech osídlených silnou německou menšinou. Po pár letech drobných vojenských šarvátek a stavbě působivé sítě pohraničního opevnění dochází k mobilizaci. Po vyhrocení situace nakonec ustupujeme zdvořilé žádosti Německa, Anglie a Francie podpořené miliónovou německou armádou u hranic a vzdáváme se sporných území ve prospěch Německa.
Klerikářské Slovensko se odtrhuje. Demoralizovanou a obrany zbavenou Českou republiku vzápětí obsazují německé ozbrojené síly a zřizují zde Protektorát Čechy a Morava. Startuje II. Světová válka. Nepočetní Češi se zapojuji do bojů, v drtivé většině na straně spojenců. Bojují v letecké bitvě o Anglii jako piloti, jako pěšáci v Rusku či arabských pouštích. Po skončení války je opět připojeno Slovensko a země prochází procesem obnovy. Válkou unavení lidé podléhají klamavé iluzi a k moci se dostává Komunistická strana Československa. Rokem 1948 se její nadvláda stává na dlouhou dobu absolutní. Nastává doba vykonstruovaných procesů, poprav, znárodňování a radostného budování socialismu. Většina dosud reálně uvažujících lidí je přinucena emigrovat nebo jsou vězněni.
Po 20 letech komunistické vlády nastává jistá deziluze v řadách obyvatelstva a první nesmělé výtky, na jejichž základě obsazují v srpnu 1968 armády SSSR a dalších spřátelených zemí Československo. Nastává obvyklá doba temna, úpadku a emigrace, jen je vynechána rekatolizace, která se nahrazuje normalizací. Valná většina obyvatel rezignuje na snahu cokoliv změnit a dalších 21 let přežívá v jakémsi bezčasí. Sychravý podzim roku 1989 proměňuje neudržitelnou situaci v konec vlády jedné strany a startuje demokratizační procesy. Probíhá živelná a nepřehledná transformace ekonomiky na tržní hospodářství poznamenaná mnoha aférami a obrovskými finančními ztrátami. Frustrované Slovensko se v roce 1993 opět odtrhává a Česká republika začíná psát svou novou samostatnou historii. V roce 2004 vstupujeme do EU, hospodářsky se konečně dostáváme na úroveň Severní Korei, stabilizuje se politická situace na systému čtyř stran, prohráváme arbitráže a radostně hledíme ke světlým zítřkům.